Sayers, Dorothy L. - Vražda žádá metodu
Kdo bude vítěz letos?
NOMINUJTE - stránky v kategoriích:
Nejlepší:
Tablo
- Školní
časopis na webu -
Školní webové
stránky -
Třídní
stránky -
Profesorské
stránky
Vražda žádá metodu
Dorothy L. Sayers (1893 – 1957)
Přeložil Vladimír Procházka
Vražda žádá metodu je vůbec první detektivka D. L. Sayers, úspěšné konkurentky slavné Agathy Christie. Děj je umístěn do Anglie roku 1928, deset let od konce 1. světové války. V originále se tato kniha jmenuje Whose Body?, což bychom přeložili jako Čí je to mrtvola?. Tento název také nejlépe vystihuje hlavní zápletku příběhu.
Nevýznamný architekt a spořádaný občan pan Thipps byl nemálo šokován, když jednoho rána našel ve své koupelně mrtvolu neznámého muže. Mrtvý ležel ve vaně a neměl na sobě dočista nic, nepočítáme-li ovšem staromódní zlatý cvikr, který mu seděl na nose. Pátrání se ujal amatérský detektiv lord Peter D. B. Wimsey podporován svým přítelem Parkerem, inspektorem Scotland Yardu, který se o pár let později stal i jeho švagrem. Lordu Petrovi je už 30 let, ale leckdy se podle mínění druhých chová jako malé děcko. V následující ukázce si přečtěte rozmluvu lorda Petra se sluhou Bunterem.
Lord Peter zavěsil a zavolal: „Buntere!“
„Prosím, mylorde?“
„Její Milost mi tady povídá, že jeden počestný architekt z Battersea našel ve vaně mrtvolu.“
„Opravdu, mylorde? To je velmi potěšitelné.“
„Hm – velmi potěšitelné. Buntere, vaše volba slov je vždy neomylná. Škoda, že mě to v Etonu a v Balliolu také nenaučili.“
Podrobný průzkum mrtvoly přinesl zajímavé poznatky:
„Přednes mi nyní svou verzi, Petře!“
„Myslím, že jsi vypočítal všechny body. Je v tom však několik protikladů. Například: tady je muž, který nosí drahý skřipec se zlatou obrubou, a nosí jej už tak dlouho, že si ho nechal dvakrát spravovat. Ale zuby má nejen zažloutlé od cigaret, ale i hrozně zkažené; k tomu vypadají, jako by si je jakživ nebyl čistil. Na jedné straně scházejí čtyři stoličky, na druhé tři, a jeden přední zub se mu zlomil přímo uprostřed. A přitom je to člověk hledící si svého zevnějšku, jak to dosvědčují nakadeřené vlasy a manikúrované nehty. – Co tomu říkáš?“
„Což o to – lidé nízkého původu, kteří se vypracovali k bohatství, nehledí si zubů a zubaře se bojí jako čerta.“
„Pravda, ale jedna jeho stolička má ulomený okraj, a lom je tak ostrý, že mu zub poranil jazyk. Něco takového je ohromně bolestivé a neobyčejně protivné. Chceš tvrdit, že by se ten člověk s tím smířil, kdyby si mohl dát ten zub uhladit?“
„Nevím – lidé jsou divní. Znal jsem služky, které raději vytrpěly úžasné bolesti, než by překročily práh ordinace zubního lékaře. Jaks to viděl, Petře?“
„Podíval jsem se mu do úst – elektrickou svítilničkou,“ řekl lord Peter. „Pěkná hračka a občas se hodí. Vypadá jako krabička sirek. Nu dobře – snad je to tak, jak říkáš, ale přece jen tě na to důtklivě upozorňuji. Teď druhý bod: Pán má nakadeřené vlasy, je navoněný parmskými fialkami, má pěstěné ruce – a nikdy si nemyl ušní boltce. Má je plné mazu. Odporné!“
„Tos mě doběhl, Petře! Toho jsem si nevšiml. Ale přece – staré zvyky se těžko odkládají.“
„Dobrá! Dejme tomu! Tak třetí bod: Pán si dává manikúrovat ruce, maže si vlasy brilantinou, voní se parmskými fialkami a tak dále – a má blechy.“
„Hrome, to je pravda! Bleší kousnutí – ty červené skvrnky. To mi vůbec nenapadlo.“
„Není o tom nejmenší pochyby, kamaráde! Skvrny na mrtvole jsou staré a zašlé, ale nelze se v nich mýlit.“
„Ovšem, ovšem – teď, když to říkáš, je to docela zřejmé. Ale přece – to se může stát každému. Předposlední týden jsem si přinesl blechu z nejlepšího hotelu v Lincolnu.“
„Dobrá, dobrá! – Všechny tyhle věci by se mohly stát komukoliv, ale ne najednou. Čtvrtý bod: Pán, který si voní vlasy parmskými fialkami a tak dále a tak dále, myje si tělo v silné karbolce – tak silné, že je to cítit ještě čtyřiadvacet hodin potom.“
„Myje se karbolkou proto, aby se zbavil blech.“
„Musím uznat, Karle, že máš odpověď na všechno. Pátý bod: Pán pečlivého zevnějšku s manikúrovanýma rukama, ačkoli okousanými nehty, má hnusně špinavé nehty na prstech u nohou, a ty nehty vypadají, jako by si je léta nebyl stříhal.“
„To všechno patří k těm starým zvykům, jak už jsem řekl.“
„Dobře, dobře – ale takové zvyky! A konečně – šestý bod a poslední: Tento pán se střídavě panskými zvyky dorazí k Thippsovi uprostřed deštivé noci, podle všeho oknem, a to v době, kdy už byl alespoň čtyřiadvacet hodin mrtev, a lehne si, jako by se nechumelilo, do vany, oděn v rozporu s ročním počasím jenom skřipcem. A ani vlásek na hlavě nemá rozcuchaný – ty vlasy byly stříhány tak nedávno, že mu na krku zůstalo vězet množství odstřižků – a pán se holil docela nedávno, takže má pruh uschlého holicího mýdla na tvářích –”
„Petře!“
„Počkej chvilku! A uschlé holicí mýdlo v ústech!“
Bunter náhle vstal a přitočil se k detektivově židli – opět sluha od hlavy až k patě.
„Ještě trochu brandy, pane?“ zamumlal.
„Petře!“ pravil Parker, „až mě mrazí z tvých řečí.“ Vypil svou skleničku, zahleděl se na ni strnule, jako by byl překvapen tím, že je najednou prázdná, postavil ji, vstal, přešel ke skříni s knihami, obrátil se, postavil se zády k ní a řekl:
„Poslyš, Petře! Tys četl v poslední době příliš mnoho detektivek. Mluvíš nesmysly.
„Ne, ne – nemluvím nesmysly,“ řekl lord Peter ospale, „– ale bylo by to opravdu skvělé téma pro detektivní román, že? Buntere, napíšeme spolu detektivku – vy k ní dodáte fotografie.“
„Holicí mýdlo v ústech – hloupost!“ zvolal Parker. „Bylo to jistě něco jiného – nějaké skvrny či co.“
„Ne,“ řekl Peter, „byly tam také vousy – dlouhé vousy. Ten muž nosil zaživa plnovous.“
Vyňal hodinky a vytáhl dva dost dlouhé, tuhé vousy, které měl uschovány mezi vnitřním a vnějším pláštěm.
Parker je několikrát obrátil v prstech, podíval se na ně zblízka u světla, zkoumal je lupou, podal je nevyrušitelnému Bunterovi a pravil:
„Chceš mi namluvit, Petře, že se někdo –,“ zasmál se drsně, „– že se někdo oholí s otevřenými ústy a že se potom dá zabít se spoustou vousů v ústech? Ty jsi se zbláznil!“
„Nechci ti nic namluvit,“ řekl Peter. „Vy policisté jste všichni stejní – máte v kotrbě jenom jednu myšlenku. Ať se propadnu, pochopím-li, proč jste vůbec na světě. Ten muž byl oholen po smrti. Hezké, že? Neobyčejně příjemná práce pro holiče, nemyslíš? Tak si sedni, člověče, a nelítej po pokoji jako blázen! Na světě jsou horší věci. Tohle je jen takový pitomý šilinkový krvák. Ale něco ti řeknu, Karle! – Máme proti sobě opravdového mistra – zločince nad zločince – skutečného umělce s obrazností a s metodou – pravé, dokonalé, nefalšované umělecké dílo. Mám z toho opravdu požitek, Karlíčku!“
Vyšetřování bylo značně komplikované a přinášelo nenadálé zvraty. Jeho popis by byl krajně zdlouhavý, ale vrah byl nakonec zásluhou lorda Petra dopaden. Přečtěte si část rozhovoru detektiva se svědkem:
„Chtěl jsem se vás zeptat: jste vy tak moc chytrý, nebo jsem já tak hrozně pitomý?“
„Ne, ne,“ odporoval kvapně lord Peter, „to je má vina. Já už odjakživa kladu lidem pitomé otázky, takže si každý myslí, že je v nich jistě nějaký smysl.“
To bylo na pana Piggotta trochu příliš zamotané.
„Nelamte si s tím hlavu!“ řekl Parker chlácholivě, „on je vždycky takový. Nevšímejte si ho – on za to nemůže. Je to předčasná senilita, která se v rodinách anglických dědičných zákonodárců vyskytuje poměrně často. Běž k pianu, Wimsey, a zahrej nám něco z Žebrácké opery nebo z něčeho podobného!“
Spokojme se tedy s vylíčením, jak to doopravdy bylo.
Jedna krásná a bohatá dívka odmítla kdysi medika jménem Julian Freke a vzala si mladého židovského obchodníka Rubena Levyho. Oba muži dosáhli v životě úspěchu – Freke se stal uznávaným neurologem a primářem chirurgické kliniky, Levy zase bohatým finančníkem. Julian zůstal svobodný a s Levyovými se společensky stýkal, avšak potají připravoval plán pomsty.
Příležitost se naskytla po mnoha letech, když do pitevny nemocnice sv. Lukáše přivezli mrtvého tuláka. Měl zlomený vaz a vzdáleně připomínal sira Rubena. Ten večer pozval Julian pod nevinnou záminkou svého přítele Rubena k sobě do bytu. V nestřeženém okamžiku ho zabil ranou pohrabáčem do týlu a obě mrtvoly vyměnil. Zatímco tulák skončil ve vaně soukromého bytu, světoznámého finančníka rozpitvali medici. Padouchovi ale nebyl nic platný vědecký přístup, potlačení svědomí a plán dokonalé vraždy. Na důvtip lorda Petra byl prostě krátký.
Nejdříve jsem tuto knihu ani nechtěla číst, protože jsem se bála, že bude méně povedená než Vražda potřebuje reklamu, kterou jsem četla už dřív. Nakonec jsem se přece jen odhodlala a nelituji toho. Vražda žádá metodu patří teď k mým oblíbeným knihám.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát